English | Česky 

O původu evangelií

Je zvláštní, že jiné novozákonní knihy než evangelia sice vyzdvihují Ježíše, ale svoje apely nezakládají na Ježíšových výrocích. Co Ježíš v evangeliu říká nějak, to pisatelé listů sami za sebe formulují jinak. Snaží se dodat svým apelům co nejvíc na váze a jistě by jim při tom pomohlo, když by se mohli odvolat na Ježíšovy výroky, které známe z evangelií, ze záhadného důvodu tak ale nečiní. V listech je Ježíš němou autoritou. Vysvětlení opatrně předkládá Markovo evangelium, je to však skryto umístěním Marka mezi Matouše a Lukáše. Někdo začne číst evangelia sám od Matouše, někdo je zvyklý slýchat z evangelií různé úseky. V obou případech unikne pozornosti něco, co nás udeří do očí, když začneme číst od Marka a bude nás zajímat obsah Ježíšova učení:

Kristův křest

Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ (Mk 1,4) Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,14-15) Žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. (Mk 1,22)

Čekali bychom, že se o tom, co Ježíš učil, dovíme něco víc. Místo toho čteme pouze o Ježíšových činech. Chybí byť i jen stručný nástin Ježíšova učení. Snad prvním obecně znějícím výrokem, který by mohl mít charakter učení, je:

„Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“ (Mk 2,21-22)

Vypadá to jako nějaká obecně platná moudrost, součást učení, je to však sdělení o tom učení samém, že je jako nesepraná látka a jako mladé víno. A je nám tím konečně sdělen i důvod, proč se o obsahu toho učení mlčí.

Konečně něco: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.“ (Mk 2,27)

Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat (Mk 3,14) nevíme co.

Konečně zřetelná a jasná nauka: „Amen, pravím vám, že všecko bude lidem odpuštěno, hříchy i všechna možná rouhání. Kdo by se však rouhal proti Duchu svatému, nemá odpuštění na věky, ale je vinen věčným hříchem“ (Mk 3,28-29). Z kontextu lze vytušit, že Ježíš tato slova pronesl v hněvu a v rozrušení. Nepřímo z nich můžeme vydedukovat, že součástí Ježíšova obvykle hlásaného učení bylo odpuštění všech jakkoli těžkých hříchů, a že choval v úctě Ducha Svatého.

Učil je mnohému v podobenstvích. Ve svém učení jim řekl: „Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat“ (Mk 4,2-3). Poprvé od Mk 1,15 se dovídáme, co Ježíš učil, když učil. A zrovna jako v nějakém vtipu čteme podobenství o různých reakcích na to učení a nic o jeho obsahu.

Když byl o samotě, vyptávali se ho ti, kdo byli s ním spolu s Dvanácti, co znamenají podobenství. Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, je to všecko hádankou“ (Mk 4,10-11)

Řekl jim: „Nerozumíte tomuto podobenství? Jak porozumíte všem ostatním?“ (Mk 4,13)

Fragment Markova evangelia

A řekl jim: „Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen? Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš!“ Řekl jim také: „Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám, a ještě přidá. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ (Mk 4,21-25)

Takže se vlastně o nic tajného nejedná, leč pochopení závisí na predispozici. „Jakou měrou měříte, ...“ přetlumočili Matouš 7,2 a Lukáš 6,38 způsobem, který bylo disponováno pochopit víc lidí.

Matouš některé zmínky o učení vynechal (Mk 1,21; 2,2; 2,13; 6,30; 11,18), některé jiné změnil na uzdravování (Mk 3,14-15 / Mt 10,1; Mk 6,34 / Mt 14,14; Mk 10,1 / Mt 19,1-2). Ve chvíli, kdy nám u Marka začíná být divné, že Ježíš káže a my nevíme co, předkládá Matouš Horské kázání (Mt 5-7). Při jeho tvorbě použil židovský spis, který se dochoval v latinském překladu Doctrina apostolorum a v Didaché 1,1-2a.3a.5b; 2,2-6,1 (viz David Flusser: Esejské dobrodružství, str. 95-120).

Evangelia jsou závislá na Pavlových listech. Například Matouš 11,25-29: Ve verších 25-26 velebí Ježíš Otce, že ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým. To jen vzdáleně souvisí s veršem 27 „Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ Když si přečteme první tři kapitoly 1. listu Korintským, najdeme tři různá místa, kde motivy 25-26 a 27 následují těsně po sobě. Dále pak verš 28 „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ připomíná 2. list Korintským 6,4-13. Následující verš 29 je o jhu a v 2K 6,14 čteme „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha“.

V listě Galatským 1,11-2,14 Pavel zdůrazňuje, že byl jen v minimálním kontaktu s lidmi, kteří Ježíše znali. Evangelium, které zvěstoval, nepřevzal od lidí, nýbrž přímo od Ježíše skrze zjevení. V 1. listu Korintským rozvíjí Pavel následující úvahy:

Poslední večeře od Leonarda da Vinci

Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl [za nás] obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy. (1K 5,7-8 Český studijní překlad)

Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1K 10,1-4)

A proto, moji milovaní, utíkejte před modlářstvím. Mluvím k vám jako k rozumným lidem; posuďte sami, co říkám: Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu. Pohleďte na Izraelský lid: Nespojuje ty, kteří jedí oběti, společenství oltáře? Co tím chci říci? Že pokrm obětovaný modlám něco znamená? Nebo že modla něco znamená? Nikoli, nýbrž že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony. Nemůžete pít kalich Páně i kalich démonů. Nemůžete mít účast na stolu Páně i na stolu démonů. (1K 10,14-21)

Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím! Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. (1K 11,20-29)

Rukopis Didaché

Pavel přijal od Pána formuli, kterou následně převzal Marek 14,22-24 a od něj Matouš 26,26-28. Lukáš řeč nad kalichem (Lk 22,17-18) změnil podle Mk 14,25 - Mt 26,29 a řeč nad chlebem zkrátil na „Toto je mé tělo“ (Lk 22,19a). Lk 22,19b-20 je pozdější dodatek. Janovo evangelium dál rozvíjí Pavlovy myšlenky (J 6,30-35; 6,41; 6,48-58), zajímavé ovšem je, že při popisu poslední večeře o Eucharistii mlčí. Didaché instruuje používat úplně jinou eucharistickou modlitbu.

Papyrus s Pavlovým listem Římanům

Jeden případ, kdy se evangelium zdá být závislé na Pavlově listu, budí větší rozpaky. Jde o Římanům 13,7-10:

Dávejte každému, co jste povinni: daň, komu daň; clo, komu clo; úctu, komu úctu; čest, komu čest. Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Autor listu Římanům plynule spojuje otázku dávání daně s otázkou, které přikázání je největší, a to bez odkazu na Ježíše, který se podle Mk 12,13-17 a 12,28-34 měl právě těmito otázkami brzy po sobě zabývat. Snaha chytit Ježíše za slovo dotazem na dávání daně císaři přitom vypadá dost věrohodně, zvlášť když uvážíme, že dotaz směřovaný na Ježíše (Mk 12,14) navádí k odvážnému výroku ozkazem na Izajáše 11,3-4:

Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí svévolníka.

Dechem rtů usmrceným svévolníkem se pro Ježíše měl stát císař. Nechce se věřit, že by si to autor Markova evangelia na základě Ř 13,7 vymyslel. Podívejme se raději lépe na list Římanům.

Pavel byl nepochybně velmi silná osobnost - viz například 1K 4,16; 6,12; 9,19-27; 10,23; 11,1; Ga 3,19-25; Fp 3,17. List Římanům s tím neladí - viz například Ř 7,14-25 (vychází z Ga 5,16-17).

Už to je divné, že by Pavel psal někam, kde nebyl. Vysvětlení Ř 15,14-32 je nepřesvědčivé. „Já jsem kdysi žil bez zákona“ (Ř 7,9) je v rozporu s Ga 2,15 a Fp 3,6. Mohl Pavel napsat „tenkrát, když jsme uvěřili“ (Ř 13,11)?

Když autorem listu Římanům nebyl Pavel, pak nejsme v jeho datování ohraničeni Pavlovou smrtí. Smířlivost vůči Židům (Ř 1,16; 2,9-10; 3,1-4; 9,1-5; 10,1-2; 11) spolu s Ř 9,22; 9,27-32; 11,12; 11,21 dává tušit, že list byl napsán po porážce Židů. Ř 10,20-21 cituje Izajáže 65,1-2, který následuje po velmi explicitním popisu zničení Jeruzaléma a chrámu (64,9-10). Za pozornost stojí i to, že list je adresován vítězným Římanům.

Jaký je vztah mezi listem Římanům a Markovým evangeliem? Projděme postupně jednotlivé podobnosti mezi nimi.

Ř 1,16.18-32 koresponduje s „Kdo by se styděl za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení“ (Mk 8,38 Český studijní překlad). Není-li to náhoda, pak je pravděpodobnější, že list Římanům byl ovlivněn Markovým evangeliem, protože v listu Římanům jsou témata stydění se a hřišnosti nespojitě zařazena za sebe a rozvinuta, zatímco u Marka se jedná o souvislou myšlenku.

„Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?“ (Ř 6,3) koresponduje s „Nevíte, oč žádáte. Můžete ... být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“ (Mk 10,38). Chápání křtu jako mystéria smrti a zmrtvýchvstání bylo ovšem široce rozšířené.

V Ř 8,34 čteme, že Ježíš je na pravici Boží. V Markovi Ježíš cituje „Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici“ (12,36) a říká „uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího“ (14,62). V listech, které psal Pavel (1Te 1K 2K Ga Fp), se žádná podobná zmínka o pravici nevyskytuje.

Odkaz na Písmo „... oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli ...“ v Ř 11,8 koresponduje s Mk 4,9; 4,12; 4,23; 8,18. V listech, které psal Pavel, tento odkaz není.

Ř 15,3.8 se podobá Mk 10,45. Je tomu tak proto, že Ř 15,3.8 vychází z Fp 2,6-7 a Mk 10,45 vychází z Fp 2,7-8. Každý autor používá formuli z Fp jinak. Ř 15,8 chápe „způsob služebníka“ jako „služebníka obřízky“ (překlad „židů“ je nepřesný). Mk 10,42-45 se zabývá vzájemnou službou mezi lidmi.

V Ř 16,13 čteme: „Pozdravujte Rufa, vyvoleného v Pánu, a jeho matku, která i mně byla matkou.“ Je to v 16. kapitole jediný verš, který zmiňuje rodičovský vztah. V Mk 15,21 čteme: „Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž.“ Ovlivnění Marka veršem Ř 16,13 je velmi nepravděpodobné. Není důvod, aby si evangelista vymýšlel, že Ježíšovi někdo nesl kříž.

V Ř 11,16-24 i v Mk 11,12-14.20 je Izrael přirovnán ke stromu. Pravděpodobnost ovlivnění jednoho textu druhým trochu zvyšují verše Ř 1,13 a 7,4, které mluví o ovoci. Podle Marka je fíkonvník na věky uschlý od kořenů. List Římanům mluví o kořeni a o časové perspektivě velmi odlišně. Představa, že by zde byl Marek inspirován listem Římanům, je značně cynická. Mnohem pravděpodobnější je, že list Římanům polemizuje s Markem.

Paralelní Matouš 21,18-19 vynechává „od kořenů“, místo toho Mt 3,10 říká „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat ...“ Předcházející verš Mt 3,9 je o vzbuzení dětí Abrahamovi, což je téma, které se objevuje v Ga 3,6-18; 3,29 a v Ř 4,1-18; 9,6-8.

Vraťme se teď k Ř 13,7-10. Verše 8-10 vychází z Ga 5,13-14:

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!

Mk 12,28-34 se zabývá pouze otázkou, které přikázání je první či největší. Neobsahuje myšlenku, že zákon je shrnut. Jeví se mně jako pravděpodobnější, že Marek přináší autentický Ježíšův rozhovor, než že tvořil podle Ř 13,7-10. Autor listu Římanům mohl být při řazení témat ovlivněn Markem.

Paralelní Matouš 22,40 říká „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ Předtím ve verši 7,12 napsal „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

Mohl list Římanům vycházet až z Matouše? Zřejmě ne, viz zejména Ř 2,19 - Mt 15,14; Ř 8,36 - Mt 10,16; Ř 12,19-20 - Mt 25,31-35. Zápolení autora listu Římanům se zákonem dalo vzniknout veršům 3,31 a 10,4, z nichž vyšel Mt 5,17.

Mozaika v kostele Rozmnožení

Ze shluku dublet Mk 6,45-56 můžeme usoudit, že na Markově evangeliu postupně zapracovali různí autoři. Autor verše Mk 6,52 už patrně nechápal rozuzlení dvojího rozmnožení chlebů Mk 8,14-21, stejně jako ani my bychom je dnes nechápali, nebýt postřehu Jigaela Jadina:

V Markově a v Matoušově evangeliu shodně čteme, že Ježíš dvakrát zázračně nasytil zástupy. Poprvé rozmnožil 5 chlebů a 2 ryby, sebralo se 12 košů a jedlo 5000 mužů (Mk 6,35-44 - Mt 14,15-21). Podruhé rozmnožil 7 chlebů, sebralo se 7 košů a jedlo 4000 mužů (Mk 8,1-10 - Mt 15,32-39). Na to pak Marek navazuje touto pasáží:

Zapomněli si vzít s sebou chleby; na lodi měli jen jeden chléb. Domlouval jim: „Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova!“ I začali mezi sebou rozmlouvat, že nemají chleba. Když to Ježíš zpozoroval, řekl jim: „Proč mluvíte o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte! Nepamatujete se, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Řekli mu: „Dvanáct.“ „A když sedm chlebů čtyřem tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?“ Odpověděli mu: „Sedm.“ Řekl jim: „Ještě nechápete?“ (Mk 8,14-21)

Matouš mění Heroda na saduceje:

Když byli učedníci na druhém břehu, shledali, že si zapomněli vzít chleby. Ježíš jim řekl: „Hleďte se mít na pozoru před kvasem farizeů a saduceů!“ Oni však u sebe uvažovali: „Nevzali jsme chleba.“ Když to Ježíš zpozoroval, řekl: „Proč mluvíte o tom, malověrní, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte ani se nepamatujete na těch pět chlebů pro pět tisíc, a kolik košů jste sebrali? Ani na těch sedm chlebů pro čtyři tisíce, a kolik košů jste sebrali? Což nerozumíte, že jsem k vám nemluvil o chlebech? Mějte se na pozoru před kvasem farizeů a saduceů!“ Tehdy pochopili, že jim neřekl, aby se měli na pozoru před kvasem, nýbrž před učením farizeů a saduceů. (Mt 16,5-12)

Lukášovo a Janovo evangelium obsahují každé pouze jedno rozmnožení chlebů (Lk 9,12-17 - J 6,5-13) a kromě Lk 12,1 v nich není žádná pasáž, která by se výše citovanému rozuzlení Mk 8,14-21 - Mt 16,5-12 podobala.

V Ježíšově době existovaly v židovství tři hlavní směry: farizeové, saduceové a esejci. Slovo „esejec“ pochází z aramejského chasen, resp. chasaia, což znamená „zbožní“ (Kurt Schubert: Židovské náboženství v proměnnách věků, str. 82). Lidé je tak nenazývali, pro jejich spojenectví s Herodem jim říkali herodiáni. Podrobněji k tomu viz kapitolu „Byli herodiání esejci?“ od Otty Betze, str. 92 v knize „Ježíš a svitky od Mrtvého moře“, jejímž editorem je James H. Charlesworth.

Kumránský svitek s textem Izajáše

Matoušovo evangelium má svým rázem, sebeponižováním (např. Mk 9,41 / Mt 10,42) a dualismem (např. Mk 9,40 / Mt 12,30) blízko k esejcům. Po uzdravení člověka s odumřelou rukou v sobotu má Marek verš:

Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí. (Mk 3,6)

Matouš také tuto neblahou zmínku o herodiánech eliminuje:

Farizeové vyšli a smluvili se proti němu, že ho zahubí. (Mt 12,14)

Podle Josefa Flavia bylo farizeů přes 6000 a esejců přes 4000. Esejci sídlili na poušti a nasycení 4000 je situováno na poušť (Mk 8,4 - Mt 15,33). Otto Betz na str. 93 píše: „Farizeové kladli důraz na to, aby každý týden bylo v chrámu obětováno dvanáct předkladných chlebů, které jedli kněží, zatímco pro esejce bylo příznačné obětování sedmi bochníků chleba při slavnosti Posvěcení.“ Dvojice nasycení tisíců funguje u Marka jako symbolické poměření Ježíšovy nauky s naukou farizeů a esejců.

Saduceje neuznávala žádná duchovně zaměřená skupina. Ježíš o nich říkal vtip, který se přirozeně líbil i farizeům. V Babylónském Talmudu v traktátu Avoda zara 17a (krestane-zide.info/uploads/pdf/Revue_SKZ_65-fin-web.pdf) vypráví rabín Eliezer:

Jednou jsem kráčel v horní části tržiště v Seforis, když jsem potkal jednoho [z učedníků Ježíše Nazaretského], Jákob z Kefar-Sekaniah se jmenoval, který mi řekl: Ve vaší Tóře se píše: Nevnášej mzdu nevěstky ... do domu Hospodina, svého Boha (Deuteronomium 23,19). Nechť jsou takové peníze použity na stavbu místa odpočinku pro velekněze. Na což jsem neodpověděl. On mi řekl: Tak mě učil [Ježíš Nazaretský]: Protože si to nashromáždila z darů za smilstvo; a změní se opět na odměnu za smilstvo (Micheáš 1,7). Přišly z místa špíny, nechť se vrátí na místo špíny. Ta slova mě velmi potěšila, a proto mě zatkli pro odpadlictví.

Pohřeb od Lievena van Lathema

Podobně jako u Marka i v Matoušově evangeliu nacházíme shluk dublet Mt 12,33-39, který zřejmě napsal někdo další. Stejné prohlášení o znamení Jonášově jako Mt 12,39 je ve verši Mt 16,4, jenž kopíruje vyprávění Markovo. Matouš uvádí důvtipné odkazy na Starý zákon, důvtip předpokládá i u čtenáře a odkaz na Jonáše ve verši Mt 16,4 nevysvětluje, zřejmě však brzy vyvstala potřeba vysvětlení přidat. Spojitost mezi Jon 3,6 a Mt 11,21 naznačuje, že spíš než na tři dny v břiše mořské obludy (Mt 12,40) chtěl původní autor poukázat na to, že Jonáš volal „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno“ (Jon 3,4) a Jeruzálem byl zničen čtyřicet let (Nu 14,34; Ez 4,6-7) po Ježíšově smrti. V kumránském svitku Výklad Nahuma, který se po židovské válce musel jevit prorocky, vztáhli esejci zkázu Ninive na Židy. Z úvodních vět Damašského spisu můžeme usoudit, že esejci odvozovali svůj původ od tří set devadesáti let ve verši Ez 4,5. Čtyřicet let z následujícího verše teprve čekalo na svůj význam v této esejské interpretaci.

Marek 3,20-35 vypráví kontroverzní věci: Zákoníci, kteří přišli z Jeruzaléma, o Ježíšovi říkali: „Je posedlý Belzebulem. Ve jménu knížete démonů vyhání démony.“ Posedlost v tehdejší představě splývala s pomateností. Protože se o Ježíšovi říkalo, že se pomátl, přišli jeho příbuzní, aby se ho zmocnili. Názor, že má nečistého ducha, Ježíše vyprovokoval k výroku o rouhání proti Duchu svatému. Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“

Matouš a Lukáš, kteří píší o narození Ježíše z panny, vynechávají, že Ježíšovi příbuzní přišli, aby se ho zmocnili. Výše zmíněný shluk dublet Mt 12,33-39 je umístěn mezi výrok o rouhání proti Duchu svatému a příchod Ježíšovy matky.

Jeden z pouze tří řeckých rukopisů Tomášova evangelia

Matouš 13,44-46 jsou krátká podobenství, jejichž nedovysvětlenost dává tušit starší původ. Verš 44 zní takto:

Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.

V Mk 5,2.6-7 čteme:

Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. (...) Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“

A Mk 10,17.21 zní:

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk, a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ (...) Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“

Příběh o bohatém muži, který k Ježíšovi přiběhl a poklekl před ním, stojí na podobenství o pokladu v poli. Myšlenka získání nebeské zásluhy je velmi lidská, mohla napadnout kohokoli a k Ježíšovi, který se družil s celníky (Mk 2,15-16 - Mt 9,10-11 - Lk 5,29-30), se nijak zvlášť nehodí.

Celníci vybírali od lidí peníze pro okupanty. Jim samotným z toho zůstával motivující podíl. Marek napsal, že jich bylo mnoho mezi těmi, kdo ho následovali (Mk 2,15). Matouš to vynechal, Lukáš to oslabil tím, že přicházeli, aby ho slyšeli (Lk 15,1).

Už Marek měl potřebu to přijatelně vysvětlit. Podle něj Ježíš na své druhy nahlížel stejně jako lid - jsou nemocní a hříšní (Mk 2,17 - Mt 9,12-13 - Lk 5,31-32).

Důmyslnějším vysvětlením je, že přišel asketický Jan i opačný Ježíš (Mt 11,16-19 - Lk 7,31-35).

V Lukášovi narazí Ježíš na celníka, se kterým se do té doby neviděl, a pohne ho dát majetek chudým (Lk 19,1-10). Tím je vše omluveno a usmířeno. Lukášův Ježíš není s celníky, přichází k nim jako zastánce chudých.

Od Lukáše známe Ježíše jako zastánce Samařanů. Marek o Samařenech nepíše nic, Matouš jen „do samařské obce nechoďte“ (Mt 10,5).

Podobenství o zasetém semenu Mk 4,26-29 změnil Matouš na podobenství o pleveli mezi pšenicí Mt 13,24-30 a přidal podobenství o rybářské síti Mt 13,47-50, inspirován nejspíš podobenstvím o moudrém rybáři, které se dochovalo v logiu 8 Tomášova evangelia:

A řekl, že člověk je podobný moudrému rybáři. Ten hodil svou síť do moře a vytáhl ji z moře plnou malých ryb. Mezi nimi našel ten moudrý rybář velkou dobrou rybu. Vyhodil všechny malé ryby do moře a vybral bez váhání tu velkou rybu. Kdo má uši k slyšení, ať slyší. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I., strana 94)

O rybářích lovících syny nepravosti do sítě se píše v esejském textu 1QH 13,8.

Jeden z pouze tří řeckých rukopisů Tomášova evangelia

Ze čtyř evangelií zaujímá Matoušovo nejkonzervativnější postoj k židovské tradici - vynechává „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27), v rozhovoru před uzdravením v sobotu přisuzuje Ježíšovi pasivní roli (Mt 12,10), rozšiřuje „Modlete se, aby to nebylo v zimě“ (Mk 13,18) na „Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimě nebo v sobotu“ (Mt 24,20), vynechává „Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté“ (Mk 7,19), nezmiňuje, že Ježíš vešel do domu v končinách týrských (Mk 7,24-26 / Mt 15,21-22) a pouze ono má „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou“ (Mt 23,2-3).

Jsou indicie, že se autor Matoušova evangelia považoval za zákoníka. Některé neblahé zmínky o zákonících vynechal (Mk 9,14-17 / Mt 17,14-15; Mk 11,27 / Mt 21,23; Mk 14,43 / Mt 26,47; Mk 15,1 / Mt 27,1), někde nahradil zákoníky farizeji (Mk 2,16 / Mt 9,11; Mk 3,22 / Mt 12,24; Mk 12,35 / Mt 22,41-42) či staršími lidu (Mk 14,1 / Mt 26,3). Když Marek píše o zákonících společně s farizeji, uvádí napřed farizeje a pak zákoníky (Mk 7,1.5). Paralelní Mt 15,1 to zachovává, ale všude jinde (Mt 5,20; 23,2.13.15.23-29) jsou uváděni napřed zákoníci a za nimi farizeové. U kapitoly Mt 23 by čelní umístění zákoníků šlo vysvětlit tím, že v paralelním Mk 12,38-39 jsou kritizováni jen zákoníci bez farizeů, přehozeni ovšem jsou i starší a zákoníci (Mk 14,53) na zákoníci a starší (Mt 26,57). Když se ukřižovanému Ježíši posmívali velekněží spolu se zákoníky (Mk 15,31), přidal k nim Matouš ještě i starší (Mt 27,41). A nakonec jsou zde tyto výroky o zákonících:

Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré. (Mt 13,52)

Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; ... (Mt 23,34)

Pavel hlásal zrušení zákona: Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek (Ga 3,19). Za to ho pronásledovali i židokřesťané (Ga 2,4; 2K 11,26). Rovněž autor Matoušova evangelia se proti Pavlovu učení ohrazuje: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým“ (Mt 5,17-19). Aby z toho nějak vybruslil, pokračuje „Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského“ (Mt 5,20) a otázku zákona omračuje tím, že zákon zpřísňuje (Mt 5,21-48), přičemž Mt 5,39-41 zpochybňuje Pavlovu kritiku v 2K 11,20.

Matoušovu evangeliu se říká Matoušovo, protože ztotožňuje celníka Leviho, syna Alfeova, kterého Ježíš povolal (Mk 2,14 - Mt 9,9), s apoštolem Matoušem, který je ve výčtu apoštolů blízko Jakuba Alfeova (Mk 3,18 - Mt 10,3). Lukášovo evangelium při povolání celníka Leviho vynechává, že byl synem Alfeovým (Lk 5,27).

Autor Lukášova evangelia napsal taky Skutky apoštolů. Český ekumenický překlad Bible v předmluvě ke Skutkům apoštolů říká: „Autor zpracovává některé prameny, které lze ještě dnes pod textem vytušit. Mezi k. 16 a 28 zařazuje čtyřikrát úseky, v nichž mluví v 1. os. množného čísla. Možno v tom spatřovat použití cestovního deníku.“ Použití 1. osoby svádí ke ztotožnění autora Skutků s některým z Pavlových spolupracovníků. Pouze Lukášovo evangelium obsahuje „Lékaři, uzdrav sám sebe!“ (Lk 4,23) a podle studijního překladu Miloše Pavlíka je v Lk a Sk často použito odborné lékařské názvosloví. Slovo „lékař“ se v Novém zákoně vyskytuje mimo evangelia pouze v listu Koloským 4,14: „Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš a Démas.“ Snad proto se Lukášovu evangeliu začalo říkat Lukášovo. List Koloským už ovšem nepsal Pavel. Lukáš je pak ještě jmenován coby Pavlův spolupracovník v listu Filemonovi, který vychází z listu Koloským, a v 2. listu Timoteovi, který rovněž není od Pavla.

Ty stejné tři listy - Koloským, Filemonovi a 2. Timoteovi - jmenují dalšího Pavlova spolupracovníka Marka. Možná právě 2. list Timoteovi dal nejkratšímu evangeliu jméno: „Jediný Lukáš je se mnou. Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník“ (2Tm 4,11). Kromě toho v Jeruzálemě šel Petr „do domu Marie, matky Jana, zvaného Marek“ (Sk 12,12) a kdo chce, může tohoto Jana Marka ztotožnit s mladíkem z Mk 14,51-52.

Na konci 1. listu Petrova čteme: „Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená, která je v Babylónu, a Marek, můj syn“ (1P 5,13). Babylón v apokalyptické mluvě označoval Řím. Z citovaného verše 1P 5,13 vychází tradice, která říká, že Markovo evangelium napsal v Římě průvodce apoštola Petra. Podle předmluvy v Českém ekumenickém překladu nasvědčují vzniku v Římě některé latinismy v Markově řečtině. Bylo-li ovšem Markovo evangelium pojmenováno výše popsaným způsobem, potom je tradice opírající se o jméno Marek na vodě, nemluvě o tom, že autorem listů Petrových nebyl apoštol Petr.

Možná nejtypičtějším příkladem, který demonstruje vztah Lukášova evangelia k evangeliím Markovu a Matoušovu, je popis vyslání dvanácti apoštolů a jiných sedmdesáti učedníků. Marek 6,7-13 a podobně Matouš 10,5-15 popisují pouze jedno vyslání, a to dvanácti apoštolů. Lukáš 9,1-6 popisuje vyslání dvanácti apoštolů a tento popis se nápadně podobá Markovu popisu. Lukáš 10,1-12 popisuje vyslání ještě sedmdesáti jiných učedníků a tento popis se nápadně podobá Matoušovu popisu.

Protože na textovou kritiku panují různé názory, jako třeba že je to svévole a záležitost módy, která se mění sem a tam, rozepíšu se o ní na tomto místě trochu podrobněji. Předně existuje víc způsobů, jak se postavit k tomu, že dva texty se podobají. Lze to vysvětlit zázrakem: Duch svatý potvrzuje pravdivost slov tím, že je různí autoři nezávisle na sobě zapsali stejně. Duch svatý ale taky věděl, že se vyskytnou jedinci, kteří podobnost evangelií za žádný zázrak považovat nebudou a uspokojivě si ji vysvětlí tím, že napřed vzniknul jeden text a podle něho pak druhý, nebo že měly společnou předlohu. O teorii zázračné podobnosti evangelií nemusím dál psát, protože důkladnější obeznámení se s evangelii odhalí takové věci, že i zbožnost velí zázračný vznik takových podobností odmítnout a hledat lepší vysvětlení.

Začátek knihy ExodusZačátek knihy Genesis

Textová kritika možnost, že někdy někde došlo k zázračné shodě textů, nevylučuje. Poskytuje nástroje, jak takový zázrak, když na něj narazíme, rozpoznat. Příkladem neobjasněné záhady jsou nápisy TÓRA (תורה) na začátku knih Genesis a Exodus na cylindru 50. Objevení se jednoho takového nápisu na začátku Bible lze přičíst náhodě, protože významných slov a významných čísel pro cylindr je víc. Zopakování toho stejného na začátku druhé knihy už je zvláštní.

Pro úvahy o textové kritice si jako příklad vezmeme výše uvedená vyslání učedníků. Máme dvojici podobných textů Marek 6,7-13 - Lukáš 9,1-6 a druhou dvojici podobných textů Matouš 10,5-15 - Lukáš 10,1-12 a zajímá nás, jak se to seběhlo, že jsou si tak podobné. Řekněme, že o tom nepotřebujeme znát jednu 100% jistou pravdu. Bude nám stačit pravděpodobný scénář, popřípadě několik různých pravděpodobných scénářů.

Nepřichází do úvahy, že by Ježíš něco z toho, co podle evangelia udělal, ve skutečnosti neudělal, a už vůbec je nemyslitelné, že by evangelista vědomě napsal něco, o čem ví, že si to on sám nebo někdo jiný vymyslel. Jak to tedy, že Matouš Ježíšova slova adresovaná sedmdesáti učedníkům adresuje dvanácti apoštolům? Je logické, že evangelista, který napsal víc, měl víc informací, byl blíž zdroji. Proto dáme přednost Lukášovi před Matoušem. Matoušův přehmat lze nejpravděpodobněji vysvětlit tím, že se k němu dostala tradice, která popletla vyslání dvanácti apoštolů s vysláním jiných sedmdesáti učedníků. Závěr: Pozor na Matouše, mohlo se mu to stát i jinde.

Když jsme připustili, že se Matouš mohl stát obětí omylu, možná nás napadne, jestli skutečně na 100% byl tou obětí Matouš a ne třeba Lukáš. Markův a Matoušův popis vyslání dvanácti apoštolů se od sebe zas až tolik neliší a pravděpodobnost, že oba - Marek a Matouš - popisují jednu a tu samou událost, je značná. Když připustíme, že k vyslání sedmdesáti učedníků dojít nemuselo, vyvstane před naším mentálním zrakem úplně jiný scénář: Vyprávění o události vyslání apoštolů se rozpadlo na dvě tradice, z nichž k Markovi se dostala jedna, k Matoušovi druhá a k Lukášovi obě, přičemž ještě navíc se ta Matoušem zachycená stačila nějakým nedopatřením na cestě k Lukášovi změnit z dvanácti apoštolů na jiných sedmdesát učedníků. Zdroj, který byl společný Matoušovi a Lukášovi, nazvali biblisté Q podle německého slova „Quelle“, česky „zdroj“.

Prozkoumání dalších souvislostí mezi Markovým, Matoušovým a Lukášovým evangeliem nás přivede k jednoduššímu závěru. Před tím mi dovolte ocitovat dva úryvky z pera Dionysia, alexandrijského biskupa z 3. století, jak nám je zachoval Eusebius ve svých Církevních dějinách v kapitole Janovo Zjevení (www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej.htm#7-25 - Novák, J: Církevní dějiny (Ecclesiastica historia) na www.fatym.com):

Poslední soud

Když pak Dionysius celou knihu podrobně probral a dokázal, že není možné doslovně chápat slova, pokračuje: "Na konci celého tak zvaného proroctví velebí prorok jak ty, kteří podle tohoto proroctví jednají, tak i sebe. "Blahoslavený, kdo plní prorocká slova této knihy, a já Jan jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8). Že se tedy jmenuje Jan a že spis je od nějakého Jana, to nepopírám. Docházím k tomu, že je to dílo svatého Bohem omilostněného muže. Nerad bych přiznal, že tento muž je apoštolem, Zebedovým synem, Jakubovým bratrem, který napsal evangelium zvané Janovo evangelium a katolický list. Ze způsobu vyjadřování jakož i z celého uspořádání uzavírám, že autorem není jeden a týž člověk. Vždyť evangelista nikde neuvádí své jméno a nemluví o sobě ani v evangeliu ani v listě."

Brzy na to Dionysius dodává: "Jan nikdy neoznačuje ani sám sebe ani někoho jiného za autora. Kdo napsal Zjevení, ten však hned na začátku uvádí své jméno. "Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby sdělil svým služebníkům, co se má vbrzku stát. A dal to naznačit svým andělem, kterého poslal k svému služebníkovi Janovi. Ten dosvědčuje, co Bůh mluvil a Ježíš svědčil, všechno, co viděl" (Zj 1,1,2). Pak také píše: "Jan sedmi křesťanským obcím v Asii: Milost vám a pokoj" (Zj 1,4). Evangelista však ani jednou neuvádí své jméno v katolickém listu, nýbrž zcela prostě začal s tajemstvím božského zjevení: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli" (1J 1,1). Kvůli tomuto zjevení totiž Pán velebil i Petra. "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Janův, neboť tělo a krev ti to nezjevily, nýbrž můj Otec, jenž je v nebesích" (Mt 16,17). Avšak ani v tak zvaném druhém a třetím Janově listě, ač jsou velmi krátké, není uvedeno Janovo jméno, nýbrž bez uvedení jména je tam napsáno "presbyter". Jan ze Zjevení naproti tomu nepovažuje dokonce za dostačující uvést své jméno jednou a pak pokračovat ve svém vyprávění, nýbrž opětovně říká: "Já Jan, váš bratr a spoluúčastník v soužení, v království a v trpělivosti Ježíšově, byl jsem na ostrově jménem Pathmos pro slovo Boží a pro svědectví o Ježíšovi" (Zj 1,9). Také na konci svého Zjevení ještě říká: "Blahoslavený, který plní prorocká slova této knihy. A já, Jan, jsem to slyšel a viděl" (Zj 22,7,8).

Apokalypsa

Že autorem Zjevení je nějaký Jan, tu se musí věřit jeho slovu. Co však je to za Jana, to je nejisté. Vždyť ani neříká o sobě jako často v evangeliu, že je to ten učedník, kterého Pán miloval či který ležel na hrudi Pána, ani že je bratrem Jakuba či že viděl a slyšel Krista. Jeden z těchto výrazů by však přece jen použil, kdyby chtěl jasněji označit sebe. O tom ale ani slovo. Jen sebe jmenuje jako našeho bratra a spoluúčastníka a jako Kristova svědka a považuje se za blaženého, poněvadž viděl a slyšel zjevení. Podle mého názoru mělo mnoho lidí stejné jméno jako apoštol Jan. Vždyť z lásky, z obdivu, z horlivé touhy jej následovat a být stejně milováni přijali mnozí toto jméno, stejně tak mnozí přijali jméno Petra a Pavla. Ve Skutcích je uváděn také jiný Jan příjmením Marek, kterého Barnabáš a Pavel vzali sebou jako průvodce. O něm se říká: ,Jako přisluhovatele měli sebou i Jana" (Sk 13,5). Zda tento napsal Zjevení, nemohu říci. Vždyť není sděleno, že by s nimi šel do Asie, nýbrž se říká "Když odpluli do Pafu, přišli Pavel a jeho průvodci do Perge v Pamfylii; Jan se však od nich odloučil a vrátil se do Jeruzaléma" (Sk 13,13). Já považuji za autora spíše jiného Jana, totiž jednoho z těch, kteří byli v Asii. Vždyť v Efezu se mají nacházet dva náhrobky s jménem Jan.

Také z myšlenek, výrazů a jejich spojení možno lehko usoudit, že tento Jan byl jiný než Jan (evangelista). Evangelium a list se navzájem doplňují a stejně začínají. Evangelium: "Na počátku bylo Slovo", list: "Co bylo na počátku". V evangeliu se říká: "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. A viděli jsme jeho slávu, slávu jako jednorozeného od Otce". V listě se říká s malou obměnou: "Co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, co jsme prohlédli a čeho se naše ruce dotkly, totiž o slově života -a život se zjevil" (I J 1,1,2). Toto předesílá, poněvadž, jak ukazuje v následujícím vystupuje proti těm, kteří popírali vtělení Ježíše Krista. Proto z opatrnosti přidává: "Co jsme viděli, zvěstujeme vám, život věčný, jenž byl u Otce a zjevil se nám; co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme vám" (1 J 1,2,3). Jan zůstává sobě věrný a neodchyluje se od svého předsevzetí, nýbrž vše uvádí týmiž slovy. V krátkosti chceme některé uvést. Kdo jej pozorně čte, nalezne v obou spisech často slova: život, světlo, varování před tmou, pravda, milost, radost, tělo a krev Pána, soud, odpuštění hříchů láska Boží, příkaz vzájemné lásky, zachovávat všechna přikázání, přemáhání světa, ďábla, antikrist, přislíbení Ducha Svatého, Boží synovství, Bůh, který ve všem od nás žádá víru a všude Otec a Syn. Zkrátka když bereme v úvahu všechny zvláštnosti, je jasně vidět v evangeliu a v listě jednoho a téhož spisovatele. Zjevení naproti tomu je velmi odlišné. Nemá s žádným z těchto spisů spojitost ani příbuznost. Ano, nejednou, abych se tak vyjádřil, ani hlásku s nimi společnou. V listech - o evangeliu ani nemluvím - není zmínka či náznak Zjevení. Ani ve Zjevení není zmínka o listu, zatímco Pavel ve svých listech přece uvádí mnohé náznaky o svém zjevení, ač je nesepsal jako knihu. Kromě toho ze způsobu psaní se dá poznat, že evangelium i listy jsou odlišné od Zjevení. Evangelium i listy jsou psány pěknou řečtinou a výrazově i skladbou jsou si blízké. Sotva se v nich najde barbarismus či výrazy lidové řečtiny. Jak se zdá, měl oba dary, které mu Pán propůjčil, totiž dar poznání a dar vyjadřování. Nepopírám však, že měl vidění a že dostal dar vyššího poznání a prorocký dar. Poznávám však, že jeho řeč i výrazy nejsou čistě řecké, nýbrž že užil barbarských výrazů a tu a tam i lidové řeči. Uvést je nepovažuji za nutné. Ať nikdo nemá však dojem, že bych se posmíval. Mým úmyslem bylo ukázat na rozdílnost těchto spisů".

Tolik textový kritik Dionysius z 3. století, my se vrátíme k Lukášovu evangeliu. Po vyslání dvanácti apoštolů (Mk 6,7-13 - Lk 9,1-6) sleduje Lukáš dál Markovu kapitolu 6 až po nasycení pěti tisíců, kde ve verši 9,11 spojuje lišící se informace Mk 6,34 a Mt 14,14. Po vyslání sedmdesáti učedníků (Mt 10,5-15 - Lk 10,1-12) sleduje Lukáš dál blízké Matoušovy verše, a to takové, které v Markovi nejsou.

Lukáš 8,17 „Nic není skrytého, co jednou nebude zjeveno, a nic utajeného, co by se nepoznalo a nevyšlo najevo“ je podle Marka 4,22. Lukáš 12,2 „Není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno“ je podle Matouše 10,26. Stejně jako při vyslání učedníků použil Lukáš napřed Marka a až po něm Matouše.

Ještě mnoho dalšího dosvědčuje, že Lukáš měl u sebe zároveň s Markovým i Matoušovo evangelium. Opisoval i z výše zmiňovaného shluku dublet Mt 12,33-39. Matouš pokračuje příchodem Ježíšovy matky a bratří, Lukáš pokračuje:

Když toto mluvil, zvolala jedna žena ze zástupu: „Blaze té, která tě zrodila a odkojila!“ Ale on řekl: „Blaze těm, kteří slyší Boží slovo a zachovávají je.“ (Lk 11,27-28)

Podobně na jiném místě končí společný úsek veršem „Běda těhotným a kojícím v oněch dnech!“ (Mk 13,17) a Lukáš místo toho pokračuje „Vzpomeňte na Lotovu ženu!“ (Lk 17,32). K opuštěnému verši se vrací později (Lk 21,23).

Kristus s Martou a Marií od Henryka Siemiradzkého

Uzdravení sehnuté ženy (Lk 13,10-17) a uzdravení člověka stiženého vodnatelností (Lk 14,1-6) napsal Lukáš podle uzdravení člověka s odumřelou rukou (Mt 12,9-13). Vzkříšení syna naimské vdovy (Lk 7,11-17) napsal podle vzkříšení dcery Jairovy (Mt 9,18-26). O celníku Zacheovi (Lk 19,1-10) napsal podle celníka Leviho (Mk 2,14-17). O Marii a Martě (Lk 10,38-42) napsal podle utišení bouře (Mk 4,36-40), když freudovsky nahradil lodě ženami. Kdo nevěříš, vezmi a čti!

Lukáš 4,16-30 líčí dramatický konflikt v Nazaretě, který končí pokusem svrhnout Ježíše ze skály. To je neslučitelné s Markovým vyústěním: „A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je“ (Mk 6,5). Nejde o to, že by Ježíš, mezitím, co ho vedli ke srázu, nemohl na několik málo nemocných vložit ruce. Jde o to, že pokud by byla situace opravdu tak dramatická, vytvářel by Marek zamlčením závažných skutečností falešný obraz.

Aby mohl Lukáš situovat setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem do Jeruzaléma, vědomě vynechává „Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje“ (Mk 14,28 - Mt 26,32) a andělova slova „Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte“ (Mk 16,7 - Mt 28,7) mění na „Vzpomeňte si, jak vám řekl, když byl ještě v Galileji“ (Lk 24,6).

Jenom Lukášovo evangelium obsahuje úvahu o postavení služebníka „... Jsme jenom služebníci ...“ (Lk 17,7-10). Verš, který jí předchází, říká: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla“ (Lk 17,6). Lukáš to zřejmě viděl jinak a měl potřebu uvést věc do rovnováhy.

Marek a Matouš popisují, jak byl Jan Křtitel oblečen a co jedl (Mk 1,6 - Mt 3,4). Lukáš tuto informaci neuvádí, zato přidává Janova slova „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak“ (Lk 3,11).

Lukášovo podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11-32) nahrazuje dvě Matoušova podobenství - o dělnících na vinici (Mt 20,1-15) a o dvou synech (Mt 21,28-31).

Podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9) působí hodnověrně. Jeho amorálnost a nesrozumitelnost mohly zapříčinit, že ho ostatní evangelisté nezačlenili. Pravděpodobně posloužilo jako inspirace k podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-34).

Hříšnice v domě farizeově (Lk 7,36-50) nahrazuje pomazání v domě Šimona Malomocného (Mk 14,3-9 - Mt 26,6-13) a podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18,23-34). V Lukášově zpracování (Lk 7,40-43) se stejně jako v podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9) dvěma dlužníkům dluh odpouští a jsou za to vděční.

Jeden z pouze tří řeckých rukopisů Tomášova evangelia

Následující verše jsou jen u Lukáše:

Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. ‚To je ten člověk‘, řeknou, ‚který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Nebo má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru. (Lk 14,28-32)

Jsou příbuzné s logiem 98 Tomášova evangelia:

Ježíš řekl: Království Otce je podobné muži, který chtěl zabít mocného muže. Vytáhl ve svém domě meč a vrazil do stěny, aby poznal, zda jeho ruka je [dost] silná. Potom zabil mocného. (Jan A. Dus, Petr Pokorný: Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I., strana 146)

Tomášovo evangelium je závislé na evangeliích kanonických, i přesto však zvyšuje pravděpodobnost, že citovaný Lk 14,28-32 pochází z autentického zdroje, kterým se inspiroval i Matouš:

Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, ... (Mt 5,25)

Matouš 9,27-38 je tvořen převážně dubletami. Byl napsán až po Lukášovi, z něhož převzal:

Žeň je mnohá, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. (Lk 10,2 - Mt 9,37-38)

Pro směr Lukáš → Matouš mluví silnější zakotvení tohoto verše v Lukášově kontextu, absence vlivu celého zbytku Matouše 9,27-38 na Lukáše a rovněž skutečnost, že modlení se je téma typicky Lukášovské (Lk 1,10.13; 2,37; Mk 1,9-10 - Mt 3,16 / Lk 3,21; Mk 1,35 / Lk 5,16; Mk 2,18 - Mt 9,14 / Lk 5,33; Mk 6,46 - Mt 14,23 / Lk 6,12; Mk 8,27 - Mt 16,13 / Lk 9,18; Mk 9,2-3 - Mt 17,1-2 / Lk 9,28-29; Lk 11,1; Mt 6,7-8 × Lk 18,1-3; Lk 18,10-11; Mk 13,33 - Mt 24,42 / Lk 21,36; Mk 14,27 - Mt 26,31 / Lk 22,31-32).

Když budeme hledat v Markovi odpověď na otázku, jak se modlit, najdeme Mk 11,24-25; 13,18; 14,35-39. Matouš tento materiál při psaní Otčenáše (Mt 6,9-13) důkladně vytěžil. V Mt 26,42 pak použil stejná slova „staň se tvá vůle“ jako v Mt 6,10. Lukáš, pro kterého bylo modlení se důležité, Matoušovu modlitbu zredukoval (Lk 11,2-4).

Následující čtyři úryvky uvádím k zamyšlení bez komentáře.

Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. (Mk 9,33-34)

Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: „Váš Mistr neplatí chrámovou daň?“ On řekl: „Platí!“ Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: „Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?“ Když odpověděl: „Od cizích“, pravil mu Ježíš: „Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři a hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe.“ V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ (Mt 17,24-18,1)

Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: „Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice.“ Ježíš mu na to řekl: „Šimone, chci ti něco povědět.“ (Lk 7,39-40)

Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ (Lk 5,4)

Marek a Matouš zmiňují bičování v synagogách (Mk 13,9; Mt 10,17; 23,34), je tedy pravděpodobné, že v jejich době to ještě hrozilo. Šlo o snahu Židů napravit Židy, kteří vyznávali Ježíše (Sk 22,19; 26,11). V Markovi ani v Matoušovi ještě není zmínka o vyloučení, tu najdeme až v Lukášovi (6,22) a Janovi (9,22; 12,42; 16,2). Lukášovo ani Janovo evangelium už bičování v synagogách nezmiňuje.

Evangelia Markovo, Matoušovo a Lukášovo se souhrnně nazývají synoptická, česky souhledná. Ježíšovými oponenty jsou v nich farizeové, saduceové a herodiáni. V Janově evangeliu jsou Ježíšovými oponenty Židé. Označit Ježíšovy oponenty paušálně jako Židy šlo až v době, kdy se křesťanství obrátilo k jiným národům a od židovství se oddělilo. Na konci Matoušova evangelia Ježíš vyzývá „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky“ (Mt 28,19), ve skutečnosti však bylo obrácení se k jiným národům novotou, se kterou mnozí nesouhlasili:

O tom, že i pohané přijali slovo Boží, dověděli se apoštolové a bratří v Judsku. Když přišel Petr do Jeruzaléma, začali mu bratří židovského původu vyčítat: „Navštívil jsi neobřezané lidi a jedl s nimi!“ (Sk 11,1-3)

Autor Janova evangelia vede polemiku se Židy jako s celkem, který Ježíšovi neuvěřil. Souzní se zakončením Lukášova podobenství o boháči a Lazarovi: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“ (Lk 16,31). Zatímco Lukáš se spokojuje s podobenstvím, Jan pracuje se zázrakem - Lazar skutečně k Židům přichází (J 11,1-44).

Vzkříšení Lazara, ačkoli se jedná o největší Ježíšův zázrak, synoptici nezmiňují. Aby mu dodal na důvěryhodnosti, shromažďuje Jan 11,1-2 známé postavy: Ženu, která pomazala Ježíše v Betanii v domě Šimona Malomocného (Mk 14,3-9 - Mt 26,6-13), kombinuje s hříšnicí z farizeova domu (Lk 7,36-50) a ztotožňuje s Marií, která měla sestru Martu (Lk 10,38-42).

Teologická prohlášení o Ježíšovi vkládá autor Janova evangelia přímo do Ježíšových úst. V důsledku toho působí Janův Ježíš nabubřele. Například:

Ježíš hlasitě zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.“ (J 12,44-47)

Podle mě spíš než Janovo evangelium uchoval informaci o Ježíšově charakteru 2. list Korintským: „Já Pavel vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově“ (2K 10,1).

Pouze z Janova evangelia se dovídáme o Ježíšově činnosti v Judsku v době, kdy Jan Křtitel ještě nebyl uvězněn (J 3,22-4,3). Je pravděpodobné, že Ježíš byl učedníkem Jana Křtitele. To by byl pro synoptiky důvod, aby o období společného působení Jana Křtitele a Ježíše pomlčeli.

Janovo evangelium klade vyčištění chrámu na začátek Ježíšova působení (J 2,13-16), zatímco ostatní evangelia mají vyčištění chrámu na konci (Mk 11,15-17 - Mt 21,12-13 - Lk 19,45-46). Vyčistil Ježíš chrám dvakrát? Zřejmě jen jednou, protože po tom následují tyto paralely:

Ježíš a Nikodém od Williama Holeho   
Když procházel chrámem, přišli k němu velekněží, zákoníci a starší a řekli mu: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“ (Mk 11,27-28)   Židé mu řekli: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ (J 2,18)
 
„Řekneme-li však ‚od lidí‘?“ – to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“ (Mk 11,32-33)Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal. (J 2,24)
 
Poslali k němu některé z farizeů a herodiánů, aby ho chytili za slovo. Ti šli a řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a že se na nikoho neohlížíš; ty přece nebereš ohled na postavení člověka, nýbrž učíš cestě Boží podle pravdy. Je dovoleno dávat daň císaři, nebo ne? Máme dávat, nebo nemáme?“ On však prohlédl jejich úskok ... (Mk 12,13-15)Nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady. Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha.“ (J 2,25-3,2)
 
Nyní víme, že víš všecko a že nepotřebuješ, aby ti někdo kladl otázky. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha. (J 16,30)

Janovo evangelium pracuje s postavou „učedníka, kterého Ježíš miloval“. Vytváří dojem, že se jedná o samotného autora. Učedník, kterého Ježíš miloval, běží k hrobu spolu s Petrem a jejich chování má symbolický význam - Petr zastupuje mocenskou hierarchii v církvi (Jan 20,2-10). Při poslední večeři Petr, když se chce zeptat Ježíše, obrací se jako na prostředníka na učedníka, kterého Ježíš miloval (J 13,23-25). Nepojmenovaný učedník je připomněn před Petrovým zapřením (J 18,15-16) a v kontrastu s Petrem stojí pod křížem (J 19,26-27). I při setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem v Galileji je učedník, kterého Ježíš miloval, spojen s Petrem (J 21,1-24). Nepojmenovaný zůstává ještě taky jeden z učedníků Jana Křtitele, kteří přecházejí k Ježíšovi, a opět je ve hře apoštol Petr (J 1,35-42).

Pavel vydává osobní svědectví, že za sloupy církve byli uznáváni Jakub, Petr a Jan (Ga 2,9). Proto asi synoptická evangelia označují za Ježíšovy nejbližší učedníky Petra a bratry Jakuba a Jana Zebedeovy (Mk 5,37; 9,2; 13,3; 14,33; Mt 17,1; 26,37; Lk 8,51; 9,28). Jakub z Ga 2,9 ovšem není apoštol Jakub Zebedeův. Je to bratr Ježíšův (1K 15,5-7; Ga 1,19; Mk 6,3; 15,40; 16,1; Mt 13,55; 27,56; Lk 24,10; Sk 12,17; 15,13; 21,18). Jakuba Zebedeova dal popravit Herodes (Sk 12,2) ještě před Jeruzalémským sněmem (Sk 15,1-29), o kterém v Ga 2,1-10 Pavel píše. Snížená ochota Matouše a Lukáše citovat Markovu trojici apoštolů (viz první dlouhá závorka v tomto odstavci) mohla být způsobená tím, že si byli Markovy záměny dvou různých Jakubů vědomi.

Janovo evangelium bylo nejspíš opravdu psáno s tím, že učedník, kterého Ježíš miloval, je Jan. Lukáš 22,8 a Skutky 3,1-4,23; 8,14-17 popisují, co společně činili Petr a Jan. V porovnání s ostatními dvěma sloupy církve Jakubem a Petrem toho o Janovi víme málo. Vysoká autorita v kombinaci s nedostatkem faktů předurčily Jana k tomu, aby se za něj prohlásili jak autor čtvrtého evangelia, tak i autor apokalypsy, jeden inspirujíc druhého.

Viz taky www.quantum-mechanics.info/MkMtLk_Jn/Czech/
 

Pavel Bílek
pavel.bilek@quantum-mechanics.info